O mně, o člověku

O mně, o člověku :
vystudovala jsem právo na Karlově univerzitě v Praze. Zpočátku ještě při studiu jsem si užívala mateřskou "dovolenou" s dvěma syny celkem šest let a pak, po pár letech zaměstnanecké právnické praxe, jsem složila advokátní zkoušky, abych v roce 1991 zahájila privátní právní praxi.

Záhy jsem začala zjišťovat, že problémy advokátních klientů jsou neoddělitelně propojeny s jejich neuspokojenými citovými potřebami, dokonce jsem viděla, že citové a právní problémy lidí jsou v pevném vztahu příčiny a následku a eliminují v jednání lidí především etiku.
Praktické možnosti výkonu advokacie mě nenaplňovaly zcela právě proto, že efektivní řešení lidských problémů výrazně přesahovalo možnosti střízlivého a věcného výkonu advokacie poplatného své době. Proto jsem se po spontánním uzdravení plicního nádoru a "bosém" přechodu ohně v roce 1993 začala vedle advokátní praxe věnovat také soukromému klinickému výzkumu možností návratu etiky do jednání lidí, zpočátku praktikováním regresních (návratových) terapií, později také vedením systemických konstelací a dalších různých druhů ozdravných působení na tělo, mysl i prostor (Čchi-kung, Tai-chi, Feng-šuej). Při tom jsem osobně zkušenostně poznávala monitoring, mentoring, koučing a různé alternativní směry rozvoje osobnosti v tuzemsku i v zahraničí.
S přesvědčením, že ve společnosti lidí má dobrovolně dodržovat demokraticky přijaté zákony každý člověk bez rozdílu, nadále prosazuji výkon advokátní činnosti v souladu s původní přirozenou lidskou touhou po spravedlnosti k důslednému návratu rovnováhy a etiky do jednání všech lidí.
Publikuji pod jménem Voříšek Marie pro kolizi mého vlastního jména s pseudonymem Marie Šindelářové-Voříškové, jež napsala např. Cikánské pohádky a řídila dětský časopis Punťa.

Stručný přehled mého "osobnostního" vzdělávání :
1993 - Cesta sebepoznání "Zlatá mysl", Č.Budějovice, manž.Bodákovi,Austrálie, (vz.E.Velechovská)
1993 - Přechod ohně "Zlatá mysl", Hradec Králové, manželé Bodákovi, Austrálie,
1993 - Kurz sebepoznání pro děti s rodiči "Zlatá mysl", Hradec Králové, manž.Bodákovi, Austrálie,
1994 - Výuka Hlubinné regresní abreaktivní psychoterapie,Temešvár,A.Dragomirecký, ČVUT Praha,
1995 - Holotropní dýchání, Brno, Mgr. Zlatka Hálová, Ph.D., žákyně prof. Stanislava Groffa, USA
1995-96 Cvičení hathajoga, Ing. Stanislav Lebeda, Pardubice,
1997-99 - Cyklus vzdělávacích a prožitkových seminářů PSYPOS, Ing. Jozef Lengyel, Slovensko,
1996-00 - Cvičení Tai tchi, Jan Pletánek, Pardubice,
1999 a 2002 - Prožitkově poznávací cesty do arabské Afriky, odkazy starého Egypta,
2000 - Prožitky a poznatky z Ruska - z Moskvy až ke Kazachstanu (inspirováno S.N.Lazarevem)
2001 - Výukový kurz Shiatsu, Jan Pletánek, Pardubice,
2002-09 Koučing cvičení Cchi-kung, Nová Paka a Lázně Bělohrad,
2007 - Rodinné konstelace, Praha, Jan Bílý, žák mistra OSHO,
2007 - Systemické konstelace pro pomáhací profese, Praha, Jan Bílý, žák mistra OSHO,
2007 - Prožitkově poznávací cesta do Ameriky, Kanada, Ontário, po stopách Irokézů,
2008 - Vzdělávání léčení světlem, Dar-Ja,žák Barbary Ann Brennan,autorky knihy Ruce světla,
2009 - Prožívání Tantra, Praha, John Hawken, člen šamanské lóže Dreamweavers Morningstar,
2009 - Prožitkově poznávací cesta na Kanárské ostrovy,
2009 - Výuka Lymfodrenážní masáže a cvičení elementy TAO, Krkonoše, Boris Tichanovský, Tibet,
2010 - Prožitkově poznávací cesta do Peru a Bolívie, po stopách Inků a předinckých národů,
2011 - Prožitkově poznávací cesta na Island, po stopách Vikingů,
2011 - Prožitkově poznávací cesta Kréta - ostrov Řeckých bohů,
2011 - … DAMU Praha, účast na výzkumném projektu prof. Ivana Vyskočila, Dialogické jednání,
2011 -13 DAMU Praha,studium kreativ.pedagogiky na Katedře autorské tvorby a kreativ.pedagogiky
...a stejně každý svou dharmu nalezne jen sám uvnitř sebe :-)

Don Juan: Učení Los nuevos videntes (výňatek)
"Osobní síla je tím, co rozhoduje, kdo může z tohoto odhalení něco získat a kdo nikoli...Málo, pramálo lidí je ochotno jí naslouchat. Ještě méně jich je ochotno jednat v souladu s tím, co slyšeli. A z těch, kteří jsou ochotni podle toho také jednat, má jenom pár dostatek osobní síly, aby svými činy něčeho dosáhli. Tím se tajemství učení čarodějů redukuje na rutinu. Rutinu tak prázdnou, jako je kterákoli jiná. 

 

Vyrůstala jsem jako druhorozená dcera zodpovědných a zcela materialisticky smýšlejících rodičů. Když jsem si odmalička stále prozpěvovala a radostně komunikovala s nehmotnými kamarády, rodiče mi seriozně vysvětlovali, že si to všecko vymýšlím, že nic takového není. Svět jsem začala vnímat jako místo, kde se musíme chovat tak, jak chtějí ti, kteří sem přišli před námi. Stále si pamatuji vnitřní neklid, který jsem zažívala dlouhé hodiny před zrcadlem, když jsem si prohlížela svůj dětský obličej. Cítila jsem, že je jaksi cizí, že toto tělo to nejsem já, já jsem někde za svýma očima, snad někde uvnitř toho těla. Tak často jsem kladla rodičům nejrůznější otázky, odkud jsem sem na svět přišla, a odkud že sem na Zemi přicházejí ostatní lidé, a odkud přišla ta úplně první opice, a co je tam, kde už není ani Země ani Nebe, atd. … až mi maminka takové otázky laskavě zakázala. Odpovědí od druhých jsem se nedopídila. Prý se lidé podivují, jak nezvykle se takové malé dítě stále ptá. Dodnes vzpomínám na maminku se soucitným úsměvem, co ona chudák asi zažila strachu, že jsem „divná" a co tomu ostatní řeknou. A já jsem tolik chtěla, aby mě milovali, aby se radovali,že jsem k nim sem na Zem přišla!
Brzy jsem pochopila, že chtějí, abych se chovala řádně a dělala jim radost podle jejich představ. A tak jsem přestala prozpěvovat a mimosmyslově komunikovat, nastoupila jsem do první třídy základní školy a byla jsem vzorná. Nosila jsem domů jedničky, vždycky jsem měla čisté bílé punčocháče, milovala jsem jídlo, a tak mi tloustlo tělíčko. Rodiče se ze mě tolik radovali, že ani neviděli, jak jsem uvnitř nešťastná. Svět byl pro mě jen místem, kde musíme plnit své povinnosti pro spokojenost druhých. Když se mi v pubertě „rozostřil" zrak a rodičům jsem se svěřila, že někdy vidím kolem lidí a předmětů rozmazané barevné čmouhy, zodpovědně mě odvedli k lékaři a dostala jsem brýle. Prý jen půl dioptrie na dálku. Vlastně jsem je nikdy nenosila, protože jsem věděla a viděla, že je nepotřebuji. A tak jsem stále otrávenější a smutnější absolvovala gymnázium.

Často se mi zdával sen, že se ráno probouzím uprostřed přírody, že se posadím na své posteli a skleněnou stěnou před sebou vidím louky a lesy. Ale realita byla zcela jiná. Žila jsem ve velkém městě chemického průmyslu, na betonu a asfaltech uprostřed vysokých pravoúhlých staveb. Dočasně jsem se rozradostnila, když jsem potkala muže, přitažlivého, chytrého a hodného studenta techniky. Očekávala jsem, že s ním se konečně probudí radost mého nitra, že společně budeme prožívat všechny krásy, které život přece jen nabízí, očekávala jsem, že od něho dostanu lásku. Zodpovědně jsem se provdala a dostudovala jsem právnickou fakultu. Hlubokou radost a lásku jsem však stále neměla. Zoufale nenaplněná jsem nesmírně zatoužila po dětech, jako bych doufala, že smysl života pochopím skrze ně. Porodila jsem, chvíli šťastná, dva nádherné syny, ale ti mi ještě jako batolata dali jasně najevo, že chtějí žít svůj život, že se o ně můžu postarat a radovat se z jejich nezávislosti. Ani má práce podnikové právničky mě nenaplňovala, nedokázala jsem pochopit, že „správný" život je to, že celé dny jsem zavřená mezi zdmi panelákových kanceláří a podílím se na podivně naplánovaném a přesto nepochopitelně fungujícím socialistickém podnikovém systému a byla jsem blažená z každé cesty k soudu především proto, že jsem mohla pocítit na tváři slunce nebo déšť a dýchat vzduch. Skrze ten kousek národohospodářských systémů a praktik, které jsem při své práci mohla vnímat, jsem rychle pochopila, že na tomhle se podílet nechci, že taková spolupráce mě rozhodně neuspokojuje a nenaplňuje. Začala jsem chápat, že jediný smysl vnímání tohoto chaosu může být pro mě v tom, že naleznu smyl hlubší, ukrytý někde pod tím vším, někde uvnitř. V letních měsících jsme jezdili na několik týdnů na táborové akce, v přírodě a mezi bezelstnými dětmi, včetně svých, jsem nacházela zase první esence tušení, že všechno spolu souvisí a že tedy všechno je správně. O to smutnější bývaly návraty do města, netěšila jsem se „domů" do našeho studeného prostorného bytu k manželovi, ani do kanceláře. Svůj život jsem vnímala stále smutněji. Měla jsem všecko, ale nebyla jsem šťastná.
Nedokázala jsem přijmout za správné, že žiji čtrnáct let ve spořádaném, ale chladném manželství, bez sdílení a pohlazení. Nebyla jsem spokojená ani ze své práce. Radostí mě naplňovalo jen vědomí, že někde jsou moje děti, chvilky radosti jsem prožívala jen s nimi. Stále silněji jsem „věděla", že je „něco" co teprve poznám. Že za „tím" musím nějak a někudy jít. Spontánním udravením jsem přežila drastickou nemoc plic a nastal listopad 1989. Můj život se otočil naruby. S nevědomou pomocí silného cizího muže jsem v sobě našla sílu se rozvést. Vyměnila jsem nic necítícího, hodného a chytrého manžela a promáčený byt bez slunce, za osamělost v bytě menším, ale bílém a slunečném. Synové rozkvetli. Zůstala jsem bez zaměstnání, bez peněz, bez auta, v poloprázdném bytě, s krásnými dvěma dětmi. Ale teprve nyní jsem konečně poprvé v dospělém životě pocítila tu nepopsatelnou bezrozměrnou radost a sílu hluboko uvnitř sebe. Neměla jsem nic než děti, ale byla jsem nepředstavitelně šťastná. Když mi bylo hůř, sílu mi dávaly jejich šťastné tváře. Po nocích jsem začala hltat duchovní literaturu všeho druhu… a mé srdce vykřikovalo: TO JE ONO CO HLEDÁM! TOHLE JÁ PŘECE UVNITŘ DÁVNO VÍM ! a pomalu jsem se rozvzpomínala na zasunuté a zakázané prožitky z dětství. Už jsem zase chápala odkud sem na Zemi přicházíme, věděla jsem, že naše hmotná těla jsou jen naše obaly, tolik potřebné pro život na Zemi, že jsme tu, abychom dospěli k poznání . . .
Zase jsem věděla, že láska JE v mém nitru. Znovu jsem začala cítit, že JE uvnitř každého člověka. A teprve když se člověk lásky uvnitř sebe nebojí dotknout, začne také cítit, že LÁSKA JE také všude kolem nás, i když se může projevovat různě. Byla jsem pološílená touhou, každému své poznání sdělovat. Děkuji, že jsem se mohla skrze advokátní práci dobře postarat o svou rodinu. Ale tu nejhlubší radost jsem zažívala teprve tehdy, když jsem se mohla věnovat poskytování hlubinného regresního (návratového) léčení bez hypnozy. Mnozí mi vyčítali, že to dělám doma, zdarma, ve svém volném čase. Navštěvovali mě lidé z celé republiky s nejrůznějšími problémy. Tyto terapie návratu k hluboko zablokovaným emocím jsem dělala velmi intenzivně po mnoho let a nikdy jsem nenalezla přirozenější, poctivější a účelnější metodu léčení lidské psychiky. Děkuji všem za to, že mi umožnili a umožňují sdílet s nimi poznání, že z pohledu vyšších úrovní se na Zemi vždycky všecko děje správně.
V roce 1999 jsem mohla doma doprovodit na druhý břeh svou ochrnutou maminku. Děkuji, že jsem mohla pochopit, proč nikdy nemohla nalézt čas, aby pohladila své děti. Krátce po její smrti se mi podařilo koupit domek v překrásném kraji Českého ráje, v podhůří Krkonoš. Dověděla jsem se, že tady a teď mi příroda bude posílat ty správné informace pro další probouzení lidí, kteří teď tápou a hledají tak, jako kdysi já. Patnáct let po rozvodu, patnáct let tvrdé, ale nesmírně obohacující práce na poznávání fascinující dokonalosti přírody, bolavá práce na sobě samé. Roky rekonstrukce domečku, opakovaně těžké kontakty s nejhrubší hmotou. Bylo několik let po listopadu a moji synové, tehdy v pubertě, se museli vyrovnávat s tím, že jsem nějak „jiná". Vím, že to nebylo pro ně lehké, ale dnes, kdy mě obohatili čtyřmi vnoučaty, už i oni chápou, proč sem na Zem přišli a můžou žít svůj život v radosti. Dříve nepředstavitelné radosti a bolesti z učení z partnerského vztahu s „mým" mužem. Všichni víme, jak někdy vztahové učební hodiny života bolí. Děkuji za všechno mužské, že tu je.

Někdy se v přírodě v Českém ráji pod Krkonošemi probouzím a přes sklo vidím louky a lesy. Jako běžnou součást svého života už vnímám trvalý zájem nejrůznějších lidí o zkoumání sebe sama, zájem o mou práci - advokacii i výzkumný koučink automediace®, které splývají v jedno. Za čtvrt století našich výzkumů lze vnímat, že všichni lidé touží po návratu k rovnováze vlastního nitra, k čistým myšlenkám, k nalezení štěstí ve svých životech. Nepřestávám děkovat, že konečně mohu v radosti dělat to, kvůli čemu jsem se narodila. Konečně mohu nabízet inspiraci k nalezení vlastní cesty, jak objevit namísto zbytečně složitých vědomostí naše přirozené geniálně jednoduché dovednosti. Jak žít radostně, jak uskutečňovat své sny. Také proto jsem v roce 2006 uspořádala tyto stránky.  Vaše Marie.